Podle mého názoru je láska pro každého člověka opravdu hodně důležitá, protože někteří lidé bez lásky ani žít nemohou někomu bez lásky žít jednoduše nejde. Proto jsem si řekla, že zamilovanost je opravdu krásný cit. Myslím si, že mnoho lidí právě touží po lásce, ale někteří lidé nemohou vůbec najít lásku. Třeba jsou stydliví a vůbec nechtějí se s nikým bavit. A proč tohle zmiňuji? Protože znám kamarádku, která se opravdu hodně stydí a nemůže najít partnera. A s jejím partnerem jí je potom velice smutno, protože když se spolu nebaví a moje kamarádka nedokáže mluvit o svých citech a pocitech a o lásce, tak samozřejmě, že to potom jejího partnera omrzí a potom se s ní rozejde.
A potom je kamarádka doma brečí na rameni, že to nezvládla, že je úplně hloupá, přitom ale opak je pravdou. Abych se přiznala, tak mě je mojí kamarádce opravdu hodně líto. Je to škoda, že moje kamarádka má takovéto city a že vůbec o tomhle nedokáže mluvit. Přitom láska je opravdu krásný cit, ale abych tady se nebavila jenom o lásce a krásných citech a pocitech, tak je přeci logické, že když člověk se zamiluje, tak potom také potřebuje nějaký čas na to, aby se nějak aklimatizoval. Vlastně to třeba druhý člověk ani nepochopí, proto jsem si řekla, že je nejlepší, když člověk vlastně také bude počítat s tím, že láska někdy může bolet, že láska je někdy opravdu hodně smutná.
Navíc si myslím, že lásky není nikdy dost. Samozřejmě, že láska není třeba jenom muž a žena, že není láska jenom k partnerovi anebo k manželce a nebo tak podobně. Ale že láska také může být dítěti. A tomuhle se říká mateřská láska, mateřský cit a myslím si, že každá žena, která je úplně normální a má hlavu v pořádku, tak vždycky má normální mateřský cit. A když mám dítě já, když jsem byla těhotná, tak jsem vůbec dítě nechtěla. Vůbec jsem neměla žádné mateřské pudy. Ale když mi dali dítě potom do ruky a během vteřiny mi zavládly takové mateřský cit, že to ani nešlo popsat.